Váchalova výstava zaujme i ty, kteří galerie a výstavní síně míjejí bez povšimnutí. Návštěvník se totiž neocitne na výstavě, ale v dílně čaroděje, jehož nepřítomnosti je možné využít k vlastním magickým pokusům. Přesto je velký čaroděj stále přítomen a vetřelec se nevědomě řídí jen jeho pokyny.

Váchal byl neobyčejně pracovitý a talentovaný umělec; ale pozornost přitahuje jeho tvorba především skrze jeho osobnost samotáře, melancholika, podivína a vzdělaného génia, která se zrcadlí jak v jeho práci výtvarné tak literární. Jeho dílo je třeba vnímat tak, jak ho tvořil, s originálním smyslem pro humor, se kterým si pohrával s černou magií i křesťanským náboženstvím.

Váchal byl nemanželské dítě, vychovávané prarodiči, s problematickým vztahem k matce. Od dětství byl pronásledován úzkostnými stavy, snovými vidinami a mystickými zážitky.  K okultismu a ezoterice byl veden svým otcem Josefem Šimonem Alšem, bratrancem Mikoláše Alše. Velmi podstatná pro jeho tvorbu byla láska ke zvířatům, především psům, kterých měl několik a jejichž úmrtí vždy velmi těžce prožíval. Z tohoto úhlu pohledu vycházela i jeho kritika křesťanství s ideou člověka jako vládce všeho tvorstva.

Mohli bychom namítnout, že výstava vlastně těží z toho nejbanálnějšího klišé jeho díla, tedy z okultních významů, které Váchal do své tvorby vkládal, ale proč se nenechat v táhnout do hry, která zbystří naše smysly a my se stáváme vnímavějšími.