MgA. Yvone Baalbaki

V roce 1968 se stala spousta věcí: do vesmíru vyletěla Apolla 7 i 8, Beatles vydali Bílé album, Valerie Solanasová se pokusila zastřelit Andyho Warhola, dál zuřila válka ve Vietnamu, do jedné nejmenované balkánské metropole přijely ruské tanky a v ještě menším, ale stejně postiženém a už jmenovaném místě, které se zove Vrchlabí, se 13. 11. narodilo děvčátko s nepravděpodobným jménem Yvone. Demografické tabulky v roce 1968 udávají počet narozených v této zemi cifrou 138 396, ale dívenka se jménem Yvone byla mezi nimi jediná. Vy jste možná nedávali pozor, tak já vám to ještě jednou zopakuju: jediná.
A pro jistotu ještě jednou : JEDINÁ! A teď s tím zkuste žít.

Dejvid Ker-Bach


Absolvovala základní školu s pocitem výjimečnosti a vlastní sestrou v zádech. Na SUŠ Václava Hollara a na vysoké škole, kterou byla zcela nepřekvapivě Uměleckoprůmyslová, již začala páchat první myšlenkově-výtvarné výpady / tedy, ne že by si předtím nezapáchala, ale jen mírně/. Od absolutoria v roce 1994 vrší na sebe vrstvy barev i díla v nečekané kadenci díky energii sobě vlastní. Yvone Baalbaki své obrazy tvoří, pojmenovává i vystavuje s láskou, která jí téměř znemožňuje je prodávat. Žije v Praze se svými dvěma dětmi, ke kterým chová obdobný druh citu. Miluje též Londýn, jazz a quesadillu. Ráda plave ve vlnách. Jejím tragickým osudem je, že žádný tragický osud nemá, takže nemůže být skutečně slavná a prodávaná - jak rád konstatuje její právní zástupce.

Prahu opouští pravidelně a ráda, ale stejně ráda se do ní vrací a tráví v ní většinu svých dnů tvorbou grafického designu, ilustrací, obalů desek, log a grafických manuálů, vzhledem ke své celoživotní praxi v několika reklamních agenturách. Mezitím po nocích tančí, rozhazuje olejové barvy a dýchá omamný terpentýn, díky čemuž uskutečnila již mnoho výstav volné malby v Čechách i v zahraničí.

Dejvid Ker-Bach