Trochu stranou zájmu stojí retrospektivní výstava audiovizuálního umělce a malíře Milana Grygara, která se nyní koná ve výstavní síni Městské knihovny v Praze.

Tvorba Milana Grygara je velmi osobitá, jako jeden z mála českých umělců pracuje nejen s obrazem, ale i se zvukem, tedy především zvukem, který vzniká při tvorbě obrazu. Je pochopitelné, že by pouhý tah tužky nebo štětce zanechal pouze zanedbatelný zvukový signál, obraz je proto vytvářen akusticky výraznějšími předměty (zvonky, rotující káčou, mechanickými hračkami). Obraz vzniká dílem náhody, tak jak se předměty po papíře pohybují, umělec ovlivňuje jejich umístění, počet a sílu linky. Aby bylo dosaženo uceleného dojmu, obrazy vznikají za přítomnosti mikrofonů i kamer, teprve tehdy je dílo kompletní. Mám ráda ve výtvarné umění práci s nahodilostí, ale tady si nejsem výsledkem jistá. Konečné kresby mne často okouzlily čistotou linky a vyváženou kompozicí, zvuk jsem chápala jako efekt navíc, jehož důležitost je sporná. Na druhou stranu jen neustálým experimentování je možné posunout lidskou činnost (nejen uměleckou) kupředu.

Obrazy Milana Grygara jsou čisté, kompozičně i barevně dokonalé v jednoduchosti geometrických tvarů. Zvláště ve velkých prostorách výstavní síně vyniknout jednotlivé cykly, kdy můžeme sledovat linku jeho myšlení. I v malbě je Grygar fascinován zvukem a obraz chápe jako vizuální podnět pro hudební interpretaci. Pokládala jsem si otázku, na kterou jsem bohužel nedostala odpověď, jaký je Grygar hudebník a jak by si hudební interpretaci vlastního díla představoval.

Co pro mne bylo skutečné zjevení, byly kresby a obrazy úplně na začátku výstavy a vlastně i na počátku jeho tvorby, tedy tisky dřívka na velkorozměrové plátno buď tuší, nebo barvou ze šedesátých let. Nevím, do jaké míry umělec pracoval intuitivně bez detailní koncepce, ale tyto obrazy podnítily představivost diváka, který mohl v rytmu opakování obrazce hledat vlastní symboly a významy. Pro těchto několik pláten určitě stojí zato výstavu navštívit.