Navážeme na minulé „cvičení“ a opět se o sobě možná dozvíme něco nového.  

Jakoukoli technikou na jakýkoli formát vytvořte pohádkovou bytost, kterou byste chtěli být. Opět příliš nepřemýšlejte, to první, co vás napadne, je správné. Můžete si udělat poznámky ještě před samotnou výtvarnou prací, co byste rádi na obraze měli (či naopak neměli).

A pak začněte pracovat a nechejte vaše ruce, aby tvořily bez úsilí myšlenek, nechejte se vést svým podvědomým. Třeba nakonec bude obraz vypadat úplně jinak, než jste na počátku zamýšleli.

Až obraz nebo objet dokončíte, a dejte si na to dostatek času, napište si opět poznámky. Jak to šlo? Jaké barvy jste použili a proč? Jaké jsou silné a slabé stránky vaší pohádkové bytosti? Co máte společného v reálném životě? Co by mohla pohádková bytost zařídit rychleji a snáze, než je to obvyklé? Co vás během práce překvapilo? Jaké postavení má vaše bytost mezi ostatními bytostmi? Co vám osobně chybí, ale pohádkové bytosti nikoli? Otázek je nepočítaně a určitě vás napadnou další, které se vztahují přímo k vám. Jen na sebe nepospíchejte.

Berte vše jako hru, jako malý krůček k sebepoznání. Při přemýšlení nad pohádkovou bytostí nepodléhejte stereotypům, které se k ní vážou, protože v pohádkám může být vše jinak, a především vše nakonec dobře dopadne.

A co nakreslila Eliška?

Chtěla bych být větrem, který je svobodný a lítá si nad našimi hlavami. Někdy je to slabý vánek a někdy vichřice, ale to vše je v řádu přírody. Cítím se stále svobodnější jen, abych to nepřehnala 🙂

 Eliščina postava je nepolapitelná. Nechce se nám ukázat. Chce nad námi létat, vše vidí, ale my nevidíme ji. Chce být součástí přírody a chce být stejně proměnlivá jako vítr, který se mění z letního povívání k zimní sněhové vichřici. Možná se nám někdy Eliška přeci jen ukáže.